Problém a řešení

S hadičkou v srdci!

Když se Martin (23) začal v dětství častěji zadýchávat, zpočátku tomu nevěnoval pozornost ani on, ani jeho rodiče. Rychle však zpozorněli, když se, tehdy nadějný sportovec, musel každých sto metrů zastavit a nemohl ani vyjít schody. Začal kolotoč vyšetření, na jehož konci byla diagnóza, se kterou bojuje dosud.

„Bylo mi asi osm let, když jsme moje potíže poprvé začali řešit s lékaři. Nejprve měli podezření na astma, ale brzy jsme se přesunuli na kardiologické oddělení. Skončil jsem tehdy v Dětské nemocnici v Brně a poprvé slyšel diagnózu plicní hypertenze,“ vzpomíná Martin. Tehdy mu vážnost nemoci nijak nedocházela, spíše mu vadilo, že musí trávit letní prázdniny v nemocnici. Plicní hypertenze je nemoc, při které se zvyšuje krevní tlak v plicích. To vede k nadměrné námaze pravé komory srdeční, která se postupně zvětšuje a může postupně selhat. Zároveň se nedostatečně okysličuje krev, proto pacienti trpí dušností, únavou nebo závratěmi a mdlobami.

S hokejem musel skončit

V dětské nemocnici lékaři Martinovi poprvé zavedli do srdce katetr z pumpy, která přímo do plicních cév dávkuje lék. Díky tomu se mohl poměrně rychle vrátit zpět do života. „S hokejem byl samozřejmě konec, skončil jsem i s tenisem. Pár let trvalo, než jsem se dostal do stavu, kdy bych se cítil úplně normálně a mohl zase sportovat. Do školy jsem ale chodil bez omezení,“ vypráví. Na život s hadičkou v srdci si Martin zvykl poměrně rychle. Stejně tak jeho rodiče, kteří se museli naučit správně míchat a dávkovat léky, bez kterých by se Martinův stav začal opět horšit.

„Bůh ví, co bych teď dělal, nebýt plicní hypertenze. Je ale pravda, že při různých hospitalizacích jsem na filmy koukal hodně, a i později mě to k nim táhlo, proto jsem začal dělat osvětlovače a později kameramana,“ říká Martin.

Jak se naučil s nemocí žít?

„Jasně že v dospívání to nebylo úplně příjemné, nemohl jsem dělat to, co ostatní, třeba jezdit na tábory nebo školy v přírodě. Rodiče se o mě báli a musel jsem být pod dohledem nebo museli jezdit se mnou,“ říká. Přes střední elektrotechnickou školu se později dostal až ke studiu filmařiny na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, a jak si sám uvědomuje, na jeho profesionální dráze měla podíl i nemoc. „Bůh ví, co bych teď dělal, nebýt plicní hypertenze. Je ale pravda, že při různých hospitalizacích jsem na filmy koukal hodně, a i později mě to k nim táhlo, proto jsem začal dělat osvětlovače a později kameramana,“ přemýšlí Martin. Jakmile se naučil dávkovat si léky, mohl se více osamostatnit. Jak sám říká, nemoc jej v ničem neomezuje. „Mohu studovat, ale i sportovat nebo cestovat. V tuto chvíli je nemoc stabilizovaná, nijak se nezhoršuje a většinu času o ní ani nevím,“ říká.

Text: redakce, foto: Shutterstock a archiv







Koupit časopis