Jeden partner (ne)stačí!

Více než čtvrtina lidí má za život pouze jednoho partnera. Je to dobře, nebo ne? Jsou vztahy, do kterých vstupují sexuálně zkušení partneři, úspěšnější? Anebo je to pro šťastný život ve dvou nepodstatné?

Každých pět let probíhá v České republice výzkum o sexuálním chování obyvatel. Výsledky prozradily, že muži uvádějí průměrně devět partnerek a ženy šest partnerů za život. Také vás napadá, jak je to možné? Vždyť ta čísla by logicky měla být shodná! Protože s kým by jinak měli muži ty vztahy navíc? Podle sexuologů je ale vysvětlení naprosto jednoduché: muži mají v dotaznících tendenci počty nadhodnocovat a ženy zase zamlčovat. Důvody jsou více než jasné – odpradávna totiž panuje názor, že u mužů „se to tak nebere“. Naopak, kdyby muž měl jen jednu ženu, měli bychom pochybnosti o jeho „mužské zdatnosti“. Žena naopak je považována za vzor, žije-li celá léta se svým prvním partnerem.

První, nebo třeba pátá láska?

Existuje tedy nějaký ideální počet sexuálních partnerů? Tuto otázku se před časem pokusili zodpovědět britští vědci, když zkoumali závislost pocitu štěstí na počtu prožitých vztahů. A přišli na to, že nejspokojenější jsou muži v takzvané fázové monogamii – mají vždy jednu stálou partnerku, kterou po nějaké době vymění za jinou. Nejšťastnější ženy pak našli mezi těmi, které žili se svým prvním partnerem. Proč je tomu tak? Odborníci tvrdí, důvodem je odlišné vnímání rozchodů. Muži je sice nesou hodně těžce, ale obvykle se z nich dost rychle vzpamatují. Ženská citová zranění se však hojí jen velmi pomalu. Roli hraje i chemická látka fenyletylamin – ta se začne v našem mozku uvolňovat ve chvíli, kdy se zamilujeme. Zatímco ale u mužů začne po nějaké době její množství klesat, u žen zůstává stále na stejné úrovni. A proto je slabší pohlaví ve vztazích spokojenější a má menší potřebu hledat jiné objekty zájmu.

Příliš málo zkušeností? Anebo moc?

Klára začala s Markem chodit v sedmnácti, by to její první kluk. Měli spoustu společných zájmů a všichni je považovali za ideální pár. Po čtyřech letech spolu začali žít a brzy nato plánovat i svatbu. Jenže právě v té době přepadly Kláru pochybnosti. Začalo to nenápadně. Když na jedné dámské jízdě přišla řeč na sex, prohlásila, že s Markem je to v posteli skvělé. Tehdy se jí jedna z kamarádek zeptala: „Jak to můžeš vědět, když jsi v životě neměla nikoho jiného?“ Kláře to nešlo z hlavy – co když opravdu o něco přichází? Začala na Markovi hledat různé chyby a nakonec se s ním rozešla. Postupně chodila se dvěma muži. Lepší to ale nebylo a Marek jí moc chyběl. Nakonec se k němu vrátila a dnes ví, že by neměnila. Alena je zcela opačný případ. Jakmile někde řekne, že už měla patnáct mužů, začnou se na ni ostatní dívat jako na prostitutku. Je těžké vysvětlit, že vlastně nikdy nebyla přelétavá. O panenství přišla až v devatenácti a vztahy na jednu noc jí nikdy nic neříkaly. Jenže si vybírá problematické typy mužů a většina vztahů ji vydrží jen pár měsíců. Dvě různé ženy s různými osudy. Která z nich je lepší? Těžko říci – prostě každá je jiná. Odsoudit nelze ani jednu.

Pravidlo neexistuje, je to jen na vás!

Naštěstí už dnes dávno neplatí, že by nevěsta měla do manželství vstupovat jako panna, a že naopak u ženicha nejsou nějaké ty zkušenosti na škodu. Počet sexuálních partnerů je něco, do čeho nikomu nic není – je to jen a jen vaše volba. A to i přes přetrvávající mínění, že žena, jejímž životem prošel nadprůměrný počet milenců, je podezřelá. V této souvislosti se totiž opět nabízí otázka: Jaký počet je vlastně ten, který označujeme z morálního hlediska jako nadprůměrný? Na to nikdo nedokáže odpovědět, každý z nás na to bude mít jen svůj zcela subjektivní názor. A proto je počet sexuálních partnerů pouze záležitostí každého z nás. Žije-li žena i po mnoha letech s mužem, který ji připravil o panenství, nemá důvod zoufat, že snad o něco přišla. Pokud je s ním šťastná, je jen malá pravděpodobnost, že by to bylo s někým jiným lepší. Nutno ale přiznat, že vzít si prvního partnera se dnes podaří jen málokomu. Věk nevěst se pomalu posouvá ke třicítce, a tak dlouho asi vydrží jen málokterá první láska. Odsouzeníhodné ale není ani to, když počet milenek a milenců překračuje statistický průměr z pravidelného výzkumu o sexuálním chování v České republice. V sexu se totiž nedá rozlišovat, co je správné a co špatné. Ideální je vždy právě to, co vyhovuje konkrétnímu člověku. A co si o tom myslí ostatní? No to už je jen jejich věc…

Text: Irena Bečvářová, foto: Shutterstock

Promiskuita k době nepatří

Představy starší generace, že dnešní život mladých je sexuálně přelétavější než ten jejich ve zlatých šedesátých letech bez AIDS a s životním stylem hippies, jsou ty tam. Výsledky průzkumů hovoří jasně: Věk prvního styku je zhruba osmnáct let, a to u mužů i žen. Více než polovina párů si pro něj vybere přírodu. Zvyšuje se přitom množství partnerů, kteří i poprvé použijí ochranu.