Co dělat, když jsme nespokojení

Málokdo by řekl, že touží být nespokojený. Je to ale často právě nespokojenost, která nás motivuje k pozitivním životním změnám a posouvá kupředu.

Na určitou prospěšnost nespokojenosti trefně upozornil už Zdeněk Jirotka ve své knize Saturnin, kde ústy jedné z postav podotýká: „Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz.“ Psychologický slovník definuje spokojenost jako příjemný pocit z dobrých vztahů a dobře vykonané činnosti. Druhá část definice však podotýká, že „trvá-li tento stav dlouho, je demotivující a následuje psychické, popřípadě i tělesné tučnění“. Aby v našem životě nedošlo ke stagnaci, určitou dávku nespokojenosti zkrátka potřebujeme.

Motivační nespokojenost

Nespokojenost je motor, díky kterému osobnostně i pracovně rosteme. Některé společnosti mají dokonce nespokojenost zakotvenou ve své firemní kultuře jako výkon podporující faktor, což znamená vlastně motivační nespokojenost. Jak ji poznáme? Podle toho, že přebíráme alespoň částečnou zodpovědnost za řešení situace, ve které jsme nespokojení, a podnikáme konkrétní kroky ke změně. Dalším průvodním znakem motivační nespokojenosti je i to, že ji sice aktivně vyjadřujeme, ale nezatěžujeme své okolí nekonečným stěžováním si na stav stávající. V neposlední řadě je velmi důležité si uvědomit, na co svou nespokojenost využijeme. Životní okolnosti a situace můžeme měnit jenom do určité míry. Proto by nás nespokojenost měla motivovat ke změně jen tam, kde je možná. Snaha změnit úplně všechno a za každou cenu pouze odebírá energii!

Potenciál zdravé nespokojenosti

Pojďme se teď podívat na to, jak bychom mohli využít nespokojenosti správným způsobem. Nejdříve bychom se měli se svou nespokojeností dobře seznámit. To může znít na první pohled nesmyslně. Nespokojený člověk přece většinou ví, že je nespokojený, a intenzivně vnímá negativní pocity, které mu to přináší. Jde ale o to všimnout si, co nám vadí konkrétně. Mnozí můžeme mít pocit, že jsme obecně nespokojení v práci. Bližší pozorování nám však často odhalí, že naši nespokojenost způsobují jenom konkrétní aspekty či momenty, které v práci zažíváme. Jedním z velmi efektivních způsobů, jak vypozorovat vlastní nespokojenost, je zapisovat si během dne, jak se cítíme a proč. Kdy jsme spokojení a kdy ne. Pokud máme opravdu frmol, bude fungovat i to, když si k jednotlivým fázím pracovního dne přiřadíme smajlík s emocí, která nejlépe vyjadřuje náš pocit při dané činnosti. Velmi brzy tak zjistíme, co nám konkrétně vadí a co bychom tím pádem měli změnit. Ze všeobecné nespokojenosti se vyklube třeba nespokojenost s určitým typem pracovních schůzek, nespokojenost s pracovním prostředím nebo komunikační problém s konkrétním kolegou. Chvíle, kdy si uvědomíme, co konkrétně vede k naší nespokojenosti, je velmi důležitá. Ve své situaci se mnohem lépe orientujeme a snáze nacházíme řešení a nápady. Zapisování nám také umožní si uvědomit, co nás v práci těší a motivuje. A to jsou cenné body ve prospěch spokojenosti. V druhém kroku bychom si měli určit, kterou z oblastí, kde nás tlačí pata, můžeme změnit. Současně bychom si ale měli ozřejmit, jak si představujeme opak – tedy spokojenost. Může to vypadat například takto: moje spokojenost spočívá v tom, že se do práce alespoň na něco těším, organizuji si čas tak, že mám dostatek prostoru připravit se na důležitá jednání, uvědomuji si smysl a užitečnost toho, co dělám.

Když se z nespokojenosti stane brzda

Nespokojenost však nepůsobí v našem životě vždy jako motor ke změně. Pokud se stane chronickou, může na nás i naše okolí mít nepříjemný dopad například ve formě zhoršení vztahu s okolím. Navíc čím déle v takové nespokojenosti setrváváme, tím více si z ní vytváříme návyk. Náš mozek pracuje selektivně. Pokud se například zaměříme na to, že se nám něco pravidelně nepodaří nebo něco nezvládneme, posilujeme tak ukotvení návyku v dané situaci. Mozek pak bude spíše vnímat podněty, které podpoří daný zvyk, tudíž naši nespokojenost. Jinými slovy, o čem přemýšlíme, to náš mozek nejsilněji registruje v okolí.
Jak je to možné? Psychologové se shodují v tom, že pro nás nejsou ani tak podstatné okolnosti, ale to, jak je vnímáme. Nespokojenost nikdy nevystupuje samostatně a nemůžeme ji oddělit od aktuální situace. Měla by být vodítkem k pochopení nás samotných. Pokud jsme dlouhodobě obecně nespokojeni, je potřebné dívat se na celkový kontext našeho života. Vždy jsme to totiž jenom my, kdo ho žijeme.

Co dělat?
Pokud už u sebe příznaky nezdravé nespokojenosti vypozorujeme, je potřeba si ujasnit, zda je čas na změnu okolností nebo změnu, které musíme provést v sobě. Pokud jsme už podnikli konkrétní kroky směrem ke spokojenosti, buďme trpěliví. Uvědomme si, že každá změna vyžaduje čas a i malý posun je lepší než žádný. Nemějme ani přehnaná očekávání od svého okolí. Je to jeden z nejrychlejších způsobů, jak si nespokojenost „vyrobit“. Totéž platí i o očekáváních od sebe samotných. Neměli bychom klást přehnané nároky ani na sebe. Každý člověk má své hranice a limity. Buďme si vědomi těch svých a respektujme je.

Vnímání přítomného okamžiku
Naši nespokojenost nebo psychickou nepohodu často způsobuje i to, že svou pozornost zaměřujeme buď na minulost, nebo budoucnost. Upneme-li svou pozornost na minulost, často skončíme u toho, že něčeho litujme. Jedná se o věci, které jsme nezvládli, neudělali, nebo naopak kroky, které nás nedovedly tam, kam jsme očekávali. Přemítání o budoucnosti zase dříve nebo později přinese starosti či řešení problémů, které ještě nenastaly. Ukazuje se, že pro naši psychiku je nejzdravější, pokud svou mysl zaměříme na přítomnost. Schopnost věnovat svou pozornost přítomnosti nemusí být do začátku jednoduchá. Dá se ale vytrénovat. Velmi účinná je například metoda nácviku všímavosti, známá také pod anglickým názvem mindfulness. Jedním ze základních pilířů všímavosti je, že pozorujeme to, co se děje v nás a kolem nás, bez toho, abychom to posuzovali. A jelikož všímat si můžeme čehokoliv, lze začít v podstatě kdykoliv. Zde je několik tipů, jak na to:

• Sledujme svůj dech i to, jak se v daný okamžik cítíme.
• Zaměřujme svou pozornost na věci, které jsou kolem nás, jejich barvu, tvar, strukturu, detaily, kterých jsme si dříve nevšímali.
• Při komunikaci s druhými lidmi se snažme skutečně naslouchat. Ptejme se na detaily toho, co nám říkají.
• Vnímejme chutě, vůně a zvuky, které nás v danou chvíli obklopují.

I takto tedy může vypadat cesta ke spokojenosti. A i když zaručený návod na ni platný pro každého neexistuje, máme možnost se inspirovat a vyzkoušet, co bude vyhovovat a fungovat právě nám.

Text: Jana Brodanská, foto: Shutterstock a archiv redakce