S čím kdo zachází, tím také schází. U antibiotik toto přísloví platí stoprocentně.

Čím více se lidé antibiotiky léčí, tím častěji jsou bakterie na antibiotika odolné. Proto by člověk i lékař měli vždy pečlivě zvažovat, jestli jsou tyto léky opravdu nezbytné. První antibiotikum, penicilin, oficiálně spatřilo světlo světa v roce 1928. Přesněji 28. září dopoledne. A jak to tak bývá, traduje se, že objev vznikl jaksi omylem.

Válečný boom

Britský biolog a farmakolog Alexander Fleming v den D uklízel ve své laboratoři po návratu z dovolené. U jedné z Petriho misek, v nichž pěstoval bakterie, si všiml, že zplesnivěla – a světe div se: v okolí zelenomodré plísně stafylokoky mizely. Proto Fleming plíseň namnožil a získal z ní účinnou látku, penicilin. Trvalo ale ještě víc než deset let, než se první antibiotikum začalo používat ve velkém. Jeho vývoj urychlila světová válka. Flemingův spolupracovník, Australan Howard Florey, v době konfliktu odjel do USA. A tam jeho experimenty vzbudily velkou pozornost. Američané si uvědomili, že se jim nabízí jedinečná šance, jak léčit své vojáky, a proto podpořili výrobu penicilinu ve velkém.

Stovky antibiotik

Od čtyřicátých let vědci postupně přišli s desítkami dalších antibiotik, celkem jich dnes známe stovky. Zatímco jejich počet roste, zvyšuje se i počet bakterií, na které jsou antibiotika krátká. Rezistence přitom vzniká velmi snadno. Když pacienta napadne určitá bakterie, lékař předepíše antibiotikum. To většinu bacilů vybije, pár jich ale přežije – a ty už jsou do budoucna lépe způsobilé odolat léčení stejným preparátem. A tak se roztáčí koloběh, v němž vědci zatím jen dobíhají přírodu. Vymýšlejí totiž nová, stále účinnější antibiotika, bakterie se ale „učí“ odolávat i jim. Například vancomycin, který donedávna platil za „všelék“, už nyní ztrácí svou kouzelnou moc, na některé bakterie totiž přestal účinkovat. Mezi nejodolnější bakterie patří například zlatý stafylokok (Staphylococcus aureus), enterokok (Enterococcus faecium) nebo pneumokok (Streptococcus pneumoniae). Rezistenci na antibiotika mají i někteří původci tuberkulózy.

Méně je více

Jediným způsobem, jak je možné s přibývající rezistencí bakterií bojovat, je zdrženlivost. Antibiotika by se měla užívat uvážlivě a jen v případech, kdy je to nezbytně nutné. Pokud antibiotika nadužíváte, odolné mikroorganismy, které pomáháte vytvořit, se mohou rozšířit a způsobit těžko vyléčitelné infekce. Proto má rozhodování o tom, jestli užít antibiotika – na rozdíl od většiny jiných léků – dopad, který vás významně překračuje. Odpovědné užívání antibiotik chrání zdraví vaší rodiny, sousedů a v konečném důsledku i celé společnosti, zdůrazňují odborníci stále častěji.

Hlídej si sám

Odpovědný pacient by si proto měl sám hlídat, že dostává antibiotika opravdu jen v případě nutnosti a že je užívá správně. Pokud člověka bolí v krku, často nedokáže rozeznat, jestli má virózu nebo na mandlích sedící bakterii způsobující angínu. Podle statistik je ale pravděpodobnější, že ho napadl jen virus – i viróza totiž umí způsobit v krku pěknou paseku. Pro jistotu je ale vždycky lepší provést vyšetření, které bakteriální infekci vyloučí nebo potvrdí. Pacient by se neměl bát o ně požádat, pokud mu ho lékař nenabídne sám.

Pohodlné a placené

Nejjednodušší test je možné provést přímo v ordinaci praktického lékaře – pokud tedy lékař má potřebný přístroj. Jeho výsledky jsou k dispozici během několika minut. Zjišťuje se při něm množství takzvaného C-reaktivního proteinu, CRP, v těle. Platí, že čím víc proteinu test naměří, tím závažnější infekce v pacientově těle probíhá. Normální hodnota je kolem nuly, naměřit se ale mohou i hodnoty přesahující padesát miligramů na litr – ty už indikují vážnou infekci. Stává se ale také, že pacientovi je hrozně, ale CRP je normální. To znamená, že v těle infekce je, nemají ji ale na svědomí bakterie, a tudíž není třeba nasadit antibiotika.

Text: Ivana Dulková, foto: Sutterstock