Víte, kdo je ambivert? Možná jste to právě vy!

Cítíte se jako extroverti, nebo introverti? Většina z vás po mírném přemýšlení asi jednu možnost zvolí. Ale co kdybychom se vás zeptali jinak: Máte dojem, že jste podle situace tak trochu obojí? Možná byste řekli, že to je přesně to, co vás vystihuje.

Ve dvacátých letech minulého století rozdělil zakladatel analytické psychologie, švýcarský lékař a psychoterapeut Carl Gustav Jung, podle zaměření libida lidi do dvou kategorií. Ty uzavřenější, orientované do svého nitra, označil jako introverty a ty, kteří se řídí podle vnějšího světa, jako extroverty. Málokdo ovšem ví, že existuje i třetí kategorie – ambiverti, lidé, kteří mají rysy smíšené. Přestože se o nich dodnes nejméně mluví, právě takových nás po světě chodí nejvíce.

Zmatek v osobnostech?

Ale kdepak! Jestliže se umíme ponořit do vlastního nitra a zároveň plně vnímat svoje okolí, není to nic, co by nám mohlo být na škodu. Vlastně naopak. Být ambivertem je asi to nejlepší, co nás může potkat. Podle různých studií jsou prý mnohem výkonnější a také úspěšnější, protože v sobě snoubí to nejlepší z introvertů i extrovertů. Dokážou naslouchat a také se umějí prosazovat. To je ideální kombinace pro vedení týmu lidí, obchod, ale i pro soukromý život. Dobrou zprávou přitom je, že ambivertních je nás prý alespoň polovina, možná i dvě třetiny. „Lidí, které jsou vysloveně vyhranění introverti nebo vyhranění extroverti, je ve společnosti jen velmi malé procento. Většina z nás v sobě má kus obojího a pracuje s tím podle situace,“ konstatuje Mgr. Klára Gajdušková, psycholožka a koučka ze společnosti Respektrum. A co když patříme k té menší části populace a jsme klasickým příkladem introverta či extroverta? Pak to tak prostě je a měli bychom s tím umět žít. „Většinou platí, že když budeme autentičtí a budeme reagovat tak, jak nám přirozené nastavení velí, příliš mnoho nezkazíme. Když si ale budeme něco hrát, dříve či později se to stejně ukáže. Doporučila bych proto každému respektovat nastavení, které v něm je, a neměnit jej podle toho, co je zrovna tzv. v poptávce,“ říká Klára Gajdušková.

Problém „skalních“ povah

Americká vědkyně Carol S. Dweková se od počátku své kariéry v oboru sociální a vývojové psychologie a psychologie osobnosti zajímala o to, „proč lidé dělají to, co dělají“. Zjistila, že lidé inklinují ke dvěma základním nastavením mysli: k fixnímu a růstovému. Ti první se vyhýbají výzvám, věří, že úspěch je dán vrozenými schopnostmi, a snadno se vzdávají. Naopak lidé s růstovým myšlením se k překážkám stavějí čelem, výzvy milují a vyhledávají je. Tito lidé na sobě mohou podle vědkyně neustále pracovat a jsou v životě úspěšnější. A jak to souvisí s osobnostní typologií, ptáte se teď? Carol Dweková tvrdí, že lidé, kteří inklinují k silně vyhraněné extroverzi nebo introverzi, jsou ve svém myšlení zbytečně zafixovaní. Jako by měli na očích klapky, věří, že člověk má danou osobnost a neměnný charakter, zvládne jen to, co je mu dáno jeho omezeným intelektem a nadáním. Tím, že sami sebe považujeme za „skalní“ introverty nebo extroverty, se jimi vlastně stáváme. Čím dál tím více se tak nejen projevujeme, ale i cítíme. A to samozřejmě velmi úzce souvisí s našimi výkony, se sebedůvěrou, kreativitou, úspěchy a odolností ve chvíli, kdy narazíme na překážky.

Můžeme se změnit?

Pokud nepatříme k výše popsaným zafixovaným povahám, pak to podle Kláry Gajduškové lze: „Jednoznačně je možné přenést se do pozice extroverta, pokud jste nevyhraněný introvert a vaše profese to vyžaduje. Řada herců by o tom jistě mohla vyprávět. Stát se introvertem z extroverta je o něco těžší. Ale jde to, pokud si najdete dostatek podnětů, které vám nahradí sociální kontakt.“ V obou případech je však, jak podotýká psycholožka, důležitý pravidelný kontakt s rodinou a přáteli, neuzavírat se ve vlastních „kruzích“ a být otevřeni tomu, co přichází zvenku.

Text: Irena Bečvářová, foto: Shutterstock a archiv redakce