Vyhoření je odpovědí na chronický stres!

Stěží vstanete z postele. Nemáte chuť dělat cokoliv, co souvisí s vaší prací. I z myšlenky na ni se vám dělá až fyzicky špatně. Profesní hrdost, zájem o obor, touha pomoci druhým ani finanční ohodnocení už vás nemotivují. Přestáváte komunikovat a ztrácíte sociální kontakty. To je jen několik možných příznaků vyhoření.

Když vyhoří ohniště, někdo do něj nepřikládal dřevo. „V případě, že vyhoří člověk, bylo toho dřeva spíše moc – moc práce, moc povinností, moc přesčasů, moc nároků na sebe samého,“ říká psycholožka Eva Dygasiewiczová. Vypovídají o tom i následující příběhy.

Příběh první

Dana pracovala jako manažerka v komerčních realitách. Práce ji bavila a věnovala jí hodně času a energie. S kolegy vycházela výborně a díky dosaženým pracovním výsledkům se ve firmě těšila velkému respektu. Všichni ji vnímali jako pozitivní a schopnou manažerku s úžasným tahem na bránu. Nebylo tedy divu, že když si začala stěžovat na neobvyklou únavu a neschopnost se soustředit, rodina ani nadřízení ji nebrali moc vážně. Vypadala totiž normálně. Snažila se tedy více odpočívat, ale nepomohlo to. Nakonec se její stav zhoršil natolik, že musela zaměstnání opustit a několik měsíců zůstat doma – bez stresu, bez termínů, bez úkolů. Dlouhá pauza jí umožnila získat odstup a nadhled. Dnes pracuje ve stejné firmě na poloviční úvazek. Kromě lékařské péče zpětně hodnotí jako klíčovou v procesu uzdravení podporu rodiny, kolegů a nadřízených. Na otázku, jak se vyhoření nejlépe vyhnout, odpovídá: „Prevencí je z mého pohledu lépe vybalancovat pracovní a soukromý život, věnovat se aktivitám mimo práci, které máme rádi a které nás nabíjejí či zklidní, věnovat se rodině, zahrádce, domácím mazlíčkům nebo cestovaní. Najednou jsem moc ráda, že mohu toto vše dělat s velkým nadšením a novou radostí ze života.“

Příběh druhý

V mnohém podobný je i příběh Jany. S tím rozdílem, že vyhoření zažila už jako studentka vysoké školy. Studovala psychologii. Obor ji velmi bavil, a tak si ke studiu na jedné vysoké škole přidala studium na škole další s podobným zaměřením. Ještě při studiu začala pracovat v personální agentuře. Ve škole i v práci se jí dařilo, rodina na ni byla pyšná. O víkendech jezdila s přítelem na hory, kde při dobývání vrcholů podávala nemalé horolezecké výkony. Méně náročnou formu odpočinku by sice čas od času uvítala, ale už na ni nebyl čas. Po několika letech studia, práce a cestování za rodinou přišlo vyčerpání. K němu se přidala podrážděnost, neschopnost se soustředit a nakonec se dostavily i těžké poruchy spánku. Bylo jenom otázkou času, kdy se problémy projeví i ve škole a v práci. Na závěrečné zkoušky už neměla sílu. Státnice neudělala a přišla i o zaměstnání. Nejprve se na radu lékařů léčila psychofarmaky, ale podle vlastních slov našla skutečnou pomoc až v psychoterapii zaměřené na relaxaci a odblokování stresu. Dnes již opět pracuje jako personalistka a na otázku, co ji zkušenost s vyhořením naučila, odpovídá: „Mnohem více než dříve vnímám signály svého těla a beru je vážně. Naučila jsem se také zvolnit a udělat si radost v každodenním životě. Mám respekt ke svým limitům. Určité obavy, že by se vyhoření mohlo opět dostavit, setrvávají.“

Ptáme se psycholožky Evy Dygasiewiczové

Na příběhu Jany vidíme úvodní nadšení, které vyústilo v přetížení a nakonec skončilo zkratem. Je toto typický průběh vyhoření?

V podstatě ano. Jak již z příběhů paní Dany a Jany vyplývá, vyhoření začíná vysokou aktivitou, která na začátku vychází ze silné pozitivní motivace v oblasti, která člověka baví. S postupem času ale nadměrné množství úkolů a povinností, které jsou s touto činností spojené, začne člověka vysilovat. I když je doposud dělal s nadšením, začíná si uvědomovat jistou formu přetížení. V následující fázi jeho aktivita trvá, ale motivace se ztrácí. Člověk už není v kontaktu s důvodem, proč danou činnost vykonává, nicméně stále je tu ono „musím“, které ho žene dopředu. Pokud se v této fázi nezastaví a neodpočine si, postupně ztrácí motivaci už úplně. K aktivitě ho nemotivuje už ani to, že musí. Typické pro tuto fázi je, že v něm veškeré pracovní podněty vyvolávají nechuť a podráždění.

Takže by se dalo říci, že příznaky blížícího se vyhoření lze rozpoznat a případně mu předejít?

To záleží na tom, s jakou citlivostí daný člověk vnímá své emoce a tělesné signály. Mohou se projevit různé příznaky jako například pocity bezmoci, úzkosti, podrážděnosti, nechuť k jídlu i poruchy spánku. Jako první si toho, že je něco v nepořádku, často všimne okolí. Lidé ohrožení vyhořením obvykle svou nespokojenost ze začátku verbalizují. Stěžují si na to, že toho mají hodně, že si nedokážou zorganizovat čas, že je práce otravná. Jejich pracovní aktivita klesá. V konečné fázi mohou i přestat komunikovat a dostat se až do sociální izolace

Které profese vyhoření postihuje nejvíce a které naopak nejméně?

Obecně bychom mohli říci, že vyhoření nejčastěji podlehnou lidé, které jejich práce velmi baví a zároveň se v ní snaží pomoci ostatním. Mohou to být například pracovníci ve zdravotnictví. Dále je to skupina profesí, kam bychom mohli zařadit nejrůznější poradce, manažery nebo vedoucí pracovníky, kteří se snaží být nápomocní svým kolegům a podřízeným. Naopak nejvíce odolní stresu se zdají být lidé pracující s přírodou a zvířaty.

Jak dlouho trvá, než člověk vyhoří?

Vyhoření je rozhodně spíše plíživý nepřítel než něco, co udeří ze dne na den. Může trvat i několik let, přičemž hodně záleží na odolnosti jedince, na tom, v jakém žije prostředí a jakou má podporu od okolí. A to zejména v aktivní fázi vlastní motivace, kdy je ještě možná prevence.

Mluvila jste o tom, že blížící se vyhoření často rozpoznají lidé v okolí. Jak se dá pomoci člověku se syndromem vyhoření?

Záleží na vážnosti situace. V pracovním prostředí je klíčem vnímavý přístup ze strany šéfa. Měl by si se svým podřízeným lidsky popovídat a pomoci mu znovu najít smysl jeho práce a každodenních úkolů. A k načerpání nových sil mu i rovnou doporučit dovolenou. V případě, že již došlo k přidruženým fyzickým těžkostem a hospitalizaci, je nezbytná odborná péče psychologa (psychoterapeuta), psychiatra nebo jejich kombinace.

Na co je psychologická péče v těchto případech zaměřená?

Během psychoterapie poznáváte sám sebe. V dlouhodobém hledisku pomáhá učit se všímat si a respektovat své limity. Zkoumá i situace a reakce na ně, které dovedly jedince k aktuálnímu bytí. Vede ho k pochopení vlastního života a tím vlastně i k jisté prevenci vyhoření v budoucnosti.

Existují věci, třeba i maličkosti, které přehlížíme, a tak si vyhoření v průběhu času vyrábíme?
Ano, určitě celá řada. Jde v podstatě o psychohygienu, kterou bychom neměli zanedbávat. Je důležité zařadit do svého života činnosti, které děláme jenom pro sebe. Může to být například jóga, meditace, dovolená nebo čas strávený v přírodě. Na naši psychiku velmi dobře působí i to, když si pracovní prostředí třeba i zkrášlíme květinami nebo několika rybkami v akváriu. Z dlouhodobého hlediska je klíčové i nastavení vlastních hranic, které se týkají naší pracovní doby. Ať už je naše práce jakkoliv náročná, měli bychom zůstávat v kontaktu s lidmi, s kterými máme fungující vztah a můžeme si otevřeně popovídat i sdílet svoje problémy.

Ve vaší práci se spojují dva kritické faktory pro vyhoření – baví vás a snažíte se jejím prostřednictvím pomoci druhým. Prozraďte, jak vy sama předcházíte vyhoření?

Ano, psychologové jako pomáhající profese mají ideální podmínky dopracovat se k vyhoření. Osobně mám ráda různorodost aktivit. Když si potřebuji klidně odpočinout, jdu relaxovat, když si chci „vyčistit hlavu“ po práci, jdu na delší procházku nebo si zacvičit. Když mám chuť více pracovat, tak pracuji i ve volném čase, akorát si pak naplánuji i čas na odpočinek. Obecně u sebe pozoruji čím dál tím častější potřebu být v přírodě. Často trávíme čas s rodinou na horách. Důležitá je pro mě i otevřená komunikace s partnerem a blízkými. Pomáhá mi v nadhledu nad situacemi. Čas ukáže, jestli toto všechno byla vhodná prevence…

Text: Lenka Bicanová, foto: Shutterstock a archiv redakce

Vyhoření nejčastěji podlehnou lidé, které jejich práce velmi baví a zároveň se v ní snaží pomoci ostatním. Mohou to být například pracovníci ve zdravotnictví. Dále je to skupina profesí, kam bychom mohli zařadit nejrůznější poradce, manažery nebo vedoucí pracovníky, kteří se snaží být nápomocní svým kolegům a podřízeným. Naopak nejvíce odolní stresu se zdají být lidé pracující s přírodou a zvířaty.