Do Slatiňan za kladrubáky i na zámek

Jedno z nejstarších na světě a zároveň nejstarší původní české plemeno koní. Většině z vás určitě stačí tato jediná věta a je vám vše jasné – tentokrát se vydáme za starokladrubskými koni. Nikoli však do Kladrub nad Labem, ale za vraníky do Slatiňan. Zdejší hřebčín je už od roku 1992 součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem.

Zřejmě jako jediné plemeno na světě byli starokladrubští koně vyšlechtěni speciálně pro tažení kočárů císařů a králů. Ke svému velkolepému úkolu jsou tihle krasavci chovaní již více než 400 let.

Na prohlídce v hřebčíně

Stojíte ve stájích hřebců a prohlížíte si ta úžasná zvířata. Pokud se jednomu jedinému podíváte do oka, dočista se v něm ztratíte. Fascinuje vás a nabýváte pocitu jakéhosi zvláštního spojení. Pohled do oka starokladrubského koně je ten nejhlubší, co si dokážete představit. Nemůžete se od něj odtrhnout, kdyby to bylo možné, mohli byste ve stájích stát hodiny, hladit je po hlavě, dotýkat se měkkých nozder, vnímat jejich vůni a tiše jim vyprávět všechno, co vás tíží či těší. Tolik času vám však průvodce komentovaných prohlídek ve Slatiňanech nedá. I tak však návštěva stojí za to. Uvidíte stáje s prostornými boxy pro plemenné hřebce, a pokud budete pozorně poslouchat, dozvíte se o nich spoustu zajímavostí. Jejich dlouhá jména a vpravdě téměř šlechtické rodokmeny si asi nezapamatujete, dojem na vás ale bezpochyby udělají. Navštívíte stáje plemenných klisen – ty bez hříbat jsou umístěny na vazných stáních a ty s hříbaty v boxech nebo volné stáji. Nejlepší zážitek je ale vidět je ve výběhu. Mimochodem, víte, že černí se rodí i starokladrubští bělouši, na které se specializují v Kladrubech nad Labem? Brzy však vybělí. Protože k starokladrubským koním patří kočáry, podíváte se i na ně. Rovněž se vrátíte v čase a nahlédnete do sedlovny Auerspergů, šlechtického rodu, který významně ovlivnil Slatiňany i okolí. Pokud sledujete Velkou pardubickou steeplechase, určitě si mezi těmi všemi velkými skoky vybavíte i jedno nevysoké dvojbradlí, tzv. Poplerův skok. Svůj název překážka dostala podle Rudolfa Poplera. Ve sbírkách Hipologického muzea ve Slatiňanech je i dres, ve kterém tento významný dostihový jezdec právě na Velké pardubické při tragické nehodě zahynul.

Pro krále i policisty

„Typickým znakem starokladrubských koní je klabonosá (konvexní) hlava s výrazným velkým živým okem, vysoko nasazený mohutný klenutý krk s méně znatelným kohoutkem, široký a hluboký hrudník, mohutná široká záď, dobrý kostnatý fundament, strmější lopatka umožňující typický pohyb – elastické, kadencované a prostorné chody s vysokou akcí hrudních končetin v klusu,“ tak jsou starokladrubští koně popsáno na webových stránkách Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Pro laika je však lze popsat mnohem jednodušeji. Vznosní, nádherní pro svou mohutnost budící respekt a úctu. Když se však dají do klusu, je pro ně typické, že zvedají vysoko přední nohy. A právě to z nich dělá i přes jejich mohutnost (váží okolo 700 kg) takové elegány. Starokladrubští koně jsou tzv. barokní teplokrevníci. Původně byli i hnědí, avšak od konce 18. století jsou jen bílí a vraní. Jejich barva hrála v historii velkou roli. Bělouši sloužili k ceremoniím panovnických dvorů a šlechty. Vraníci pak vysokým církevním hodnostářům. Rozděleni jsou vlastně i dnes. Bělouši žijí v kladrubském hřebčíně už celé věky, vraníci byli ve třicátých letech minulého století málem zlikvidováni a rozprodáni. Naštěstí k tomu nedošlo a ve Výzkumné stanici pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi došlo k jejich regeneraci. Pokud si ale myslíte, že mezi bělouši a vraníky je rozdíl jen v barvě srsti, mýlíte se. Při návštěvě hřebčínů to jako laici zřejmě nepoznáte, ale vraník je prý tvrdší a méně robustní než jeho bílý „bratr“. Mají také více kloněnou záď, výraznější klabonos a výše nasazený krk. Srst vraníka musí být tmavě hnědá, matně černá nebo leskle černá a bez bílých znaků. Dnes už vládní představitelé kočáry taženými koňmi příliš nejezdí, avšak starokladrubský kůň má stále své místo. Kromě různých slavností, přehlídek a kulturních akcí jsou kvůli své vyrovnané a klidné povaze skvělí při hipoterapii. Využívá je i jízdní policie a jsou ideálními partnery pro volnočasové ježdění.

Z hřebčína na zámek

Co by kamenem dohodil od hřebčína stojí zámek. V osmnáctém století se dostal do rukou Auerspergů, kteří byli považování za nejstarší, nejurozenější a nejbohatší šlechtický rod v celé habsburské monarchii. Slatiňany si oblíbili a postupem času se staly jejich nejoblíbenějším venkovským sídlem. Když koncem 19. století zdědil zámek mladý kníže František Josef, udělal z něj na tehdejší dobu velmi moderní sídlo. Nikoliv zvenku, stavět už nemusel, o to se postarali jeho předci. Budoval však interiéry. Z ložnice je vstup na splachovací toaletu. Vodovod vedl nejen sem, ale do dalších devíti toalet a do sedmi koupelen v zámku. Už v roce 1890 zavedl kníže na zámek elektrickou energii a také systém centrálního vytápění z horkovzdušné kotelny. Josef byl velmi pokrokový muž nadšený novinkami. Pohodlí v zámku však neměl jen kníže, ale také třeba kuchaři. Kuchyně byla na svou dobu velmi moderní a jídlo bylo dopravováno výtahem. A ještě něco – v době, kdy měl kuchař trochu času, mohl se natáhnout na postel v komnatě hned vedle kuchyně. Současnou podobu získaly interiéry útulného příjemného zámku v prvních letech 20. století, kdy sem kníže nechal přestěhovat velkou část luxusního vybavení pražského paláce Colloredo-Mansfeld, který zdědil po své matce. Auerspergové vlastnili zámek v letech 1746–1942, posledními majiteli před rokem 1945 byli pak Trauttmansdorffové, mimo jiné vlastníci zámku v Litomyšli. Byli to velcí milovníci koní, a Václav František Trauttmansdorff byl dokonce správcem císařského hřebčince v Kladrubech. Zámek je národní kulturní památkou a je spravován Národním památkovým ústavem.

Text a foto: Irena Bečvářová

Radujte se z hříbátek a akcí

Ve vraném stádě v hřebčíně Slatiňany by se letos mělo narodit celkem 42 hříbat. Pokud epidemiologická situace dovolí a 1. dubna se otevřou brány pro návštěvníky, určitě již některá uvidíte. První z nich spatřila světlo světa již v polovině února. V Kladrubech nad Labem mají podle informací na webových stránkách již osm malých běloušů a dalších 38 hříbat by se letos ještě mělo narodit.

Romantika zámecké zahrady

Vystoupíte-li ze zámku na zahradu, omráčí vás její rozlehlost. Můžete zde obdivovat vůni růží a dalších květin v záhonech, cizokrajné dřeviny, zastavit se u romantických jezírek a také nahlédnout do prostých roubených domečků. Ty však nesloužily k ubytování zahradníků, ale k výuce šlechtických dětí. Děti zde poznávaly obyčejný život – učily se hospodařit, obdělávat záhony, chovat drůbež a také vařit. V současnosti patří zahrada a na ni navazující park ve Slatiňanech mezi dendrologicky nejbohatší ve východních Čechách.

Pod památkovou ochranou

Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem je jedním z nejstarších hřebčínů na světě. Tradice chovu koní zde sahá minimálně do poloviny 14. století. V současnosti chová hřebčín přibližně 500 koní, 250 běloušů v Kladrubech nad Labem a 250 vraníků ve Slatiňanech. V roce 1995 byl starokladrubský kůň prohlášen kulturní památkou, v roce 2002 bylo pak národní kulturní památkou prohlášeno kmenové stádo běloušů. Od roku 2019 figuruje na Seznamu památek světového dědictví UNESCO. Chov starokladrubského koně byl také přijat pod ochranu FAO, odborné organizace OSN.