Žít bez radosti nejde!

Herečka, muzikantka, moderátorka a máma čtyř dětí Zdeňka Žádníková Volencová nabourává v dobrém slova smyslu nemocniční prostředí. Prostřednictvím svého fondu ho zútulňuje pro pacienty, jejich příbuzné a samozřejmě i personál.

Máte tři dcery a jednoho syna. Platí i při výchově, že mužský a ženský element jsou dva zcela rozdílné světy?

Naprosto souhlasím. Holky jsou reálně dva tři roky napřed. Na druhou stranu je mužský svět příjemně přímočařejší.

Velmi často se mluví o neschopnosti dětí čelit životním, byť zcela běžným výzvám, ale také o psychických problémech, které je trápí. Čím si to vysvětlujete?

Mohu mluvit jen ze své zkušenosti a podle toho, co vidím kolem sebe. Nechci generalizovat, ale obecně mám pocit, že děti se chválí za každou prkotinu. Pěstování tzv. sebeúcty ad absurdum hraničí s nesmyslným liberalismem, který vede k dezorientaci jak rodičů v jejich roli, tak dětí samotných. Se svými dětmi jsem kamarádka možná od jejich 18 let, do té doby za ně mám zodpovědnost a jsem zodpovědná za to, že budou minimálně vyrůstat a dospívat v psychické pohodě. Nedopřát jim materiální nadbytek, naopak jim dopřát ten emoční a časový. A vzdělání. Ukázat jim svět umění i sportu, pomoci se zorientovat. Radost z pohybu i vědění. Ale nejdůležitější věc je emoční bezpečí rodiny. Pak je pravděpodobnost depresí, drog a dalších likvidačních záležitostí mnohem nižší. Pokud budete jako rodič přilepená k monitoru a displeji častěji než ke svým dětem, pravděpodobnost, že vás ve čtrnácti pošlou do háje a bude pro ně autoritou instagramový influencer, je poměrně vysoká.

Do plnoletosti letos vstupuje i Nadační fond Zdenky Žádníkové, který zkrášluje prostředí zdravotnických a sociálních zařízení. Zásadní je spolupráce s výtvarníkem Liborem Škrlíkem. Jak k ní došlo?

Někdy velké věci vznikají z úplných banalit. Když jsem čekala svoji druhou dceru, stavěli jsme s mužem dům a ocitla jsem se na stavebním veletrhu. Libor Škrlík tam vystavoval malovaný nábytek. Všichni ho obdivovali, a i já jsem se zamilovala do jeho expozice. Celou jsem si ji zarezervovala, byť dům byl jen na papíře. Nábytek pak čekal tři roky ve sklepě, než jsme ho mohli využít. První setkání s Liborem bylo nějakým způsobem zásadní. Kdybyste se mne dnes zeptali, kolik nemocničních oddělení v republice jsme už proměnili, nevěděla bych… V každé nemocnici jich bývá většinou několik, stihneme tři až čtyři oddělení ročně. Takovým „majstrštykem“ je 30metrová stěna před dětskou klinikou ve FN Motol. Motiv Malého prince s liškou a hvězdami dělá radost malým pacientům a zároveň je poctou záchranářům. Zeď se dokonce stala fotostěnou nemocnice, když děti odcházejí domů, dělají si tam selfíčka a fotí se. To jsou věci, které se běžně v nemocnici nedějí, a my z toho máme radost. Dává to smysl. Nejlepší představu získáte na www.nfzz.cz.

Text: Kateřina Grimová, foto: Monika Navrátilová

Celý rozhovor najdete v únorovém vydání časopisu Zdraví.